Není to nic moc, psal jsem to když sem se v noci nudil. Pokračování bude, možná xD
Stál na palubě vzducholodě zvané Skybreaker která se vznášela nad Icecrownským ledovcem a přemýšlel. Myslel na to, co bude dál a jak bude válka proti Králi Lichů pokračovat. Král Lichů měl početné armády nemrtvých zrůd, mezi které kdysi patřil. Věděl, že jednou bude v závěrečné bitvě po boku svých přátel bojovat proti jemu samotnému. Zahleděl se do dálky. Jak se vlastně dostal až sem? Stalo se to na oné osudové výpravě do Východních morových zemí. Tehdy se všechno změnilo a jeho život nabral nový směr. Bylo to tenkrát asi takhle…
„Už by tu měli každou chvíli být.“ Řekl Donovan Pulfrost, starý, ale pořád silný trpasličí paladin, člen Argent Dawn a učitel Mauriho Bronzebearda. „ To už říkáte poněkolikáté a pořád tady nejsou…“ řekl druhý, mladší trpaslík, jehož středně dlouhé dobře střižené fousy a vlasy spletené do mohutného copu byly rezavé barvy. Oba byli oděni v mohutné stříbrné plátové zbroji. „ Jsi ještě mladý a netrpělivý.“ Prohlásil Donovan a přehodil si přes rameno své ohromné dvojruční kladivo. „ Myslím že bychom si mohli zaskočit na žejdlík piva do místní hospody než dorazí. Co ty nato?“ navrhl učitel svému žákovi. „ To je dobrý nápad.“ Souhlasil Mauri na jehož zádech byl připevněn nádherný dvojruční meč ze zlatým jílcem do kterého byli zasazeny ty nejdražší drahokamy. Oba se pomalu vydali směrem k hospodě zvané Hlubinná krčma, jediná hospoda, kterou zde v Menethilském přístavu měli. V hospodě bylo rušno, všude byli nějací obchodníci nebo cestovatelé, kteří měli tu smůlu a zabloudili sem, do nejodpornější země Khaz Modanu do takzvaných Mokřadů ve kterých byl přístav postaven. I když byl tento přístav důležitou obchodní křižovatkou pro členy Aliance bylo to velmi špinavé a páchnoucí místo.„Dvě piva prosím!“ zavolal Pulfrost na barmana když se oba usadili ke stolu který byl nejblíže východu. Barman přikývl naplnil dva dřevěné korbely pivem a položil je před paladiny. Mauri se zhluboka napil a vyprázdnil téměř polovinu korbelu zatímco jeho učitel pomalu usrkával. Chvíli tam jen mlčky seděli a pili, znenadání se ozval jakýsi hrubý hlas „ Hele, skrčku, tohle je moje místo okamžitě vypal, bo tě zarazím do země dřív než řekneš švec!“ řekl jeden vysoký, páchnoucí, mohutný vousatý muž. „ Co jste to řekl?“ zeptal se klidně Mauri. „ Říkal sem ať vypadneš skrčku!“ zařval znovu. „ Takhle s mým žákem mluvit nebudeš!“ zaburácel Donovan a stiskl své kladivo. „ To říká kdo starče?“ ušklíbl se muž. „ Vsadím se že by si lehl hned po první ráně kterou bych…“ Najednou se však ozvalo hlasité prásk a celou hospodu ozářilo pronikavé světlo. Když už záře ustala muž ležel na jednom se stolů který byl na druhé straně hospody, byl zřejmě v bezvědomí. „ Takhle dopadne každý kdo se vyjádří neuctivě k učiteli Mauriho Bronzebearda jediného syna krále Ironforge!“ řekl Mauri a záře, která vycházela z jeho ruky se vytratila úplně. Všichni návštěvníci hospody mlčky seděli a trvalo dobrých pár minut než se opět pustili do hovoru. „ To byl dobrý útok mladej!“ pochválil svého studenta Donovan. „ Byl bych ho rozsekal na kousky ale tys byl rychlejší! Derial by na tebe byl pyšnej!“ řekl a usmál se na svého žáka. Mauriho bodlo u srdce když si vzpomněl na svého prvního učitele, ale řekl jenom „ Nechtěl jsem si zbytečně ušpinit ostří meče o takového ubožáka jako byl ten chlap.“A sevřel jílec svého meče. Archeus tak se jeho meč jmenoval, získal ho když osvobodil ducha jednoho paladina řádu stříbrné ruky jemuž tento meč kdysi patřil. „ Mňo, myslím že bychom se měli jít podívat ven, možná je nenapadne že budeme tady.“ Navrhl mu jeho učitel. „ Dobrá.“ Zaplatili pivo a odešli z hospody. Venku se zatím rozpršelo. Nebylo to nic divného, v Mokřadech pršelo téměř pořád. Nikdo, krom obchodníků, rybářů, námořníků a obyvatel přístavu tu nebyl. Pomalu šli kolem hlavní pevnosti ve které sídlil správce přístavu směrem do stájí kde měli koně. Stáli tam oba byli bílí jako Dun Moroghský sníh, Kaltor a Filimir nádherní koně cvičení pro elitní válečníky kterými paladinové určitě byli. „ Neboj Kaltore, ještě nikam nejedeme, můžeš ještě odpočívat.“ Uklidňoval svého koně Mauri a rozhlédl se po přístavu. Byl postaven na malém ostrůvku a s břehem ho spojoval pouze jeden kamenný most. Ta část přístavu, která byla blíž břehu, byla obehnána tlustými kamennými hradbami a skrz velkou dřevěnou bránu se dokázali dostat jen ti, kteří k tomu měli povolení nebo dokázali přesvědčit stráže. Druhá část přístavu byla obklopena pouze mořem a hradbami obehnána nebyla. Uprostřed ostrůvku se tyčila ne moc velká kamenná pevnost ve které žil správce. Okolo ní byl chodník, který vedl k mnoha přístavním dokům a ostatním důležitým věcem tady. Například Hlubinná krčma, stáje, kovářství a ke gryfonům kterými do přístavu cestovali ti bohatší dobrodruzi. V docích stálo mnoho lodí, od obchodních až po ty vojenské. Na hradbách byly dřevěné katapulty pro případnou obranu přístavu. Všude se tu povalovaly sudy, bedny a další krámy co tu nechali obchodníci nebo jiní návštěvníci. Zbytek ostrůvku pokrývaly domy ve kterých žili stálí obyvatelé. I když jich nebylo mnoho museli jim tu vystavět nějaké bydlení. Také zde bylo pár stánků s různými věcmi od dřeva po laciné meče. Teď bylo vše zavřené, neboť se už stmívalo a jejich majitelé se zřejmě stavili na pár korbelů do Hlubinné krčmy. Jediní kdo chodil po přístavu byli námořníci kteří přenášeli náklad, rybáři, opozdilci a strážní kterých bylo v celém přístavu víc než bylo nutné. V tom ho vytrhl z přemýšlení jakýsi hrubý hlas „ Otevřete bránu!“ volal jeden strážný z hradeb dolů na své dva kolegy. Dva strážní přiběhli k bráně a začali ji otevírat. Maurimu přišlo divné že zrovna v tuhle hodinu nějakému pocestnému vůbec otevřeli a jaká skupina by jela skrz Mokřady v tuto hodinu, pokud to tedy nebyli sebevrazi doufající že ve tmě zabloudí do bažin? V tu chvíli se dřevěná brána otevřela, Mauriho a Donovana osvětlila zlatá záře. Skrz bránu do přístavu vjelo přibližně dvaadvacet mužů, všichni až na jednoho na obrněných bílých koních, ten poslední jel na šedém Khaz Modanském beranovi který byl také obrněn. Jejich jezdci byli odění v zlatých plátových zbrojích a přes hruď měl každý z nich přehozen tmavě modrý tabard na kterém byla zlatě vyšitá lví hlava, znak Stormwindského království. Kolem celé družiny byla zářivá aura která jim osvětlovala cestu. Ten poslední na beranovi byl zjevně čaroděj nebo kněz, protože byl celý zahalen v černém cestovním plášti a kápi měl přetaženou přes hlavu aby mu nebylo vidět do obličeje. „ To jsou oni!“ řekl Maurimu jeho učitel. Celá skupina se zastavila u stájí kde Oba trpaslíci stáli. Zlatá záře pohasla a paladin co jel jako první, zřejmě velitel, sesedl ze svého koně. Byl vysoký ve stejné zbroji jako jeho vojáci, jenom měl na hlavě zlatou helmu se sklopeným hledím jejíž tvar připomínal lví hlavu. Na zádech mu visel velký štít a u pasu dlouhý meč který měl do čepele zasazen modrý diamant. „ Odveďte koně do stájí!“ zavelel a sám někam odkráčel. Mezitím ten který jel na Khaz Modanském beranovi došel až k nim. Byl vysoký jako oba trpaslíci. Sundal si kápi a odhalil své dlouhé vlasy a fousy spletené do dvou mohutných copů hnědé barvy ve kterých už byly stopy šedi. Jeho oči měli smaragdově zelenou barvu. „ Mauri, Donovane. Jsem rád že vás vidím.“ Řekl a stiskl ruku prvně učiteli a potom jeho žákovi. Mauri ucítil že trpaslíkovi chybí na pravé ruce dva prsty. „ Také tě rádi vidíme Lubosi“ řekl Mauri a usmál se. Lubos byl přítel jeho otce od doby kdy mu při boji z Dark Ironskými trpaslíky zachránil život. Magni Lubosovi nabídl aby zůstal v Ironforge hlavním městě trpaslíků a stal se jeho rádcem, ale Lubos si zvolil cestu cestovatele. Mauri ho znal hodně dlouho ale naposledy co o něm slyšel bylo to že se vydal do Outlandu aby pomáhal v boji proti Plamenné Legii a Vojskům Illidana Stormrage. Ještě předtím prý procestoval jak Západní Království tak Kalimdor a plnil různé nebezpečné mise ve jménu Aliance. „ Co se ti stalo z prsty?“ zeptal se konečně Mauri. „ To nic není jen jsem nebyl opatrný v boji z jedním démonem…Byl jsem vyslán abych pomohl vojskům z Shattrathu v boji proti Kael’thasovi na Quel’danasově Ostrově. Ten parchant Kael’thas se pokusil vyvolat samotného Kil’jaedena pravou ruku Sargerase, pána plamenné legie! Naštěstí vojska Shattered Sun Offensive spolu z vojáky Aliance a Hordy ho zastavila než ten démon stačil vstoupit na tento svět. Já tam nebyl mezitím co se bojovalo jsem ležel na ošetřovně protože sotva jsem si to vyřídil z tím co mi udělal tohle“ ukázal na zmrzačenou ruku „ tak mě zezadu zasáhl Eredarský černokněžník dost silnou kletbou. Jinak bych byl jeden z prvních kdo by tam šel. Sotva jsem se vzpamatoval a zjistil jsem že už je po všem přišla mi zpráva od tvého otce abych jel s vámi. Ani jsem si nestačil opatřit nové oblečení nebo si ho nechat spravit.“ Mauri si všiml že mluví pravdu. Tmavě fialová róba kterou mněl Lubos pod pláštěm byla na některých místech potrhaná a byla na ní zaschlá krev která nepochybně patřila nějakému démonovi. „ Ale co nevidět si ty prsty nějak dám do pořádku. Stačí jen…“ nedokončil větu protože se ozvalo odkašlání, za Lubosem stál velitel paladinů, sundal si helmu a odhalil jim svoji vrásčitou tvář a hnědé oči. Jeho mohutný knír a krátké vlasy byly celé šedivé a Maurimu bylo jasné že tento paladin musí být starší než každý z těch kteří tu kolem stáli, cítil z něj dokonce sílu Světla jakou doposud necítil ze žádného paladina včetně svého učitele. „ Tohle je Lord Limir Lightforge, velitel této družiny paladinů která byla poslána ze Stormwindu aby nám dělala společnost. A Limire tohle je Mauri Bronzebeard a Donovan Pulfrost.“ Lightforge se usmál a potřásl si s nimi rukou. „ Kdy vyrážíme?“ zeptal se vzápětí paladin. „ Zítra ráno. Pojedeme lodí do Southshore už jsme mluvili s kapitánem jedné lodě co tam veze zásoby.“ Odpověděl Donovan. „ Výborně, já a moji muži si zajdeme do Hlubinné Krčmy zajistit nám nějaký nocleh. Tedy, pokud ta hospoda ještě stojí.“ Zasmál se a zavolal „ Jdeme!“ A o chvíli později už u stájí stáli jen Donovan, Mauri a Lubos. „ Vy jste ubytovaní v Hlubinné Krčmě?“ zeptal se Lubos. „ Ne, tam bych nespal ani za nic.“ Odpověděl Mauriho učitel. „ Otec poslal zprávu správci přístavu aby nám připravil pokoje, bohužel pro Lightforgeovy muže by tu místo neměli, pevnost je i tak plná vojáků takže bude pro ně pohodlnější když se ubytují v krčmě. Správce musel vyprázdnit tři místnosti aby pro nás mněl místo.“ Řekl Mauri a zamířil směrem k velící pevnosti, Donovan a Lubos ho následovali. Jediné dveře které do pevnosti vedly byly zavřené a stál u nich jeden strážný z halapartnou v ruce. „ Co chcete?“ zeptal se. „ Jsem Mauri Bronzebeard syn krále Ironforge a tohle jsou Donovan Pulfrost a Lubos Shadowbringer. Chci mluvit s tvým velitelem.“ Strážný si je všechny prohlédl a nakonec přikývl. „ Pojďte za mnou prosím.“ Řekl a otevřel dřevěné dveře. Hned naproti dveřím byla kamenná stěna na které byl pověšen prapor Aliance a na každou stranu vedla jedna chodba. „ Tudy,“ řekl strážný a zabočil doleva. Chvíli šli chodbou až znova odbočili, tentokrát doprava. Na stěnách byly pochodně protože zde v přízemí nebyla žádná okna a různé zbraně a štíty. Také zde bylo mnoho dřevěných zavřených dveří kolem kterých jenom prošli. Když zabočili procházeli chodbou na jejímž druhém konci byla otevřená místnost plná dvoupatrových postelí a starých židlí, zřejmě ubytovna pro vojáky. Místo toho aby šli dovnitř ale znovu odbočili doleva, chvíli procházeli až se dostali do velké místnosti ve které bylo mnoho dřevěných stolů. Na každém bylo jídlo a pití. Vojáci zde zřejmě večeřeli, tedy pokud se tomu dalo říkat večeření, spíš to vypadalo jako nějaká hostina. Všichni hlasitě mluvili a jeden trpaslík sedící u stolu který byl téměř uprostřed místnosti vypravoval nějaký příběh. „ Tak mu povídám naval mi ty prachy nebo ti rozmlátím hubu! A von hned začal protestovat že sem prej nevyhrál poctivě tak sem ho srovnal do latě. A když sem s nim skončil tak tam…“ přestal vyprávět protože mu voják který trojici doprovázel něco pošeptal. Trpaslík vstal a došel až k nim. „ Sem kapitán Stoutfist velitel zdejších vojáků.“ Ledabyle máchl rukou směrem k ostatním vojákům a pokračoval „ Co chcete?“ zeptal se. „ Chceme mluvit se správcem pevnosti.“ Odpověděl Mauri. „ Pojďte.“ Zavrčel Stoutfist zjevně zklamaný že nemohl příběh dokončit a rázně vykročil vpřed. Propletli se mezi stoly a začali stoupat po dřevěném schodišti. Poté co vylezli po schodišti došli ke dřevěným dveřím které se zdály silnější než ty kolem kterých procházeli dříve. Stoutfist vytáhl svazek rezavých klíčů a odemykal zámky kterými byly dveře zabezpečeny. Když je otevřel všichni tři i z kapitánem vkročili dovnitř. Byla to ještě větší hala než ta kde večeřeli vojáci. Na stěnách byly krom zapálených pochodní také obrazy zobrazující nádherné kraje. Místnost zabíraly úhledně seřazené židle a na druhém konci síně byl dlouhý dřevěný stůl za kterým seděl jakýsi obtloustlý muž. Právě se zřejmě chystal pustit do pečeného bažanta kterého měl před sebou. Stoutfist si odkašlal a muž konečně zaregistroval jejich přítomnost.
